[přesunuto] Doporučení - dobré knihy

Máte oblíbeného nějakého autora či přímo konkrétní knihu? Které časopisy odebíráte? A co noviny? Řekněte to ostatním, inspirujte je...

Moderátor: Moderátoři*

[přesunuto] Doporučení - dobré knihy

Odeslatod Romaine » 22 Led 2011 00:39

Ahoj, jelikož strašně ráda čtu, tak se chci podělit o tipy na moje oblíbené knihy.
Ráda uvítám doporučení od vás, ale prosím o nějakou pěknou formu ;)

Téma není jen o doporučeních, ale případné diskuzi o knihách a pokud si nějakou knihu na doporučení přečtete, tak by bylo fajn napsat, jak se vám líbila.
________________________________________________________________________________________________________

Nejprve se zaměřím na mého nejoblíbenějšího autora - George Orwella.
Ten je známý svými díly "1984" a "Farma zvířat", ale ostatní díla nejsou známá a proto na ně chci upozornit, protože rozhodně stojí za přečtení!
Více o autorovi zde.

Název knihy: Na dně v Paříži a Londýně (Down and Out in Paris and London)
Spisovatel: George Orwell
Rok vydání: 1996, 222 stran
Žánr: autobiografie

Obrázek

V knize jsou popsány Orwellovy zážitky z doby, kdy se jako tulák pohyboval mezi chudými.

Recenze:
Kód: Vybrat vše
Autobiografické líčení života na samém dni společnosti je rozděleno do dvou částí - pobyt ve Francii, kdy se Orwell dostane na mizinu a následně asi měsíc bez práce za obdobných podmínek v Anglii. Zajímavější mně přišla první část, v níž popisuje zejména své zkušenosti z práce poskoka (plongeur) v luxusním hotelu - dělá všechny podřadné práce, od umývání nádobí, přes krájení zeleniny až po přípravu jednoduchých jídel - to vše za minimální mzdu a v nelidských podmínkách. Popisuje rub velkých hotelů a restaurací, neuvěřitelnou špínu panující v kuchyních, rozkrádání na všech úrovních personálu, povýšenost a sprostotu číšníků...
V Anglii se pak toulá po venkově, žebrá v Londýně... Vyprávění je zpestřeno drobnými, přesnými portréty různých podivných existencí, se kterými se setkává, nechybí ani docela humorné historky. Přesto však je sociální volání naprosto jednoznačné. [url=http://ld.johanesville.net/orwell-09-na-dne-v-parizi-a-londyne]Zdroj.[/url]


Tato kniha mě naprosto uchvátila, je asi moje nejoblíbenější od tohoto spisovatele (také ji vlastním, jako většinu jeho knih). Orwell opravdu skvěle popisuje prostředí, dokáže mě vtáhnout do knihy a představivost pracuje na plné obrátky!

________________________________________________________________________________________________________

Název knihy: Farářova dcera (A Clergyman's Daughter)
Spisovatel: George Orwell
Rok vydání: 2000, 229 stran
Žánr: román

Obrázek


Recenze:
Kód: Vybrat vše
Tento méně známý Orwellův román se zabývá zejména kritikou sociálních problému v Anglii 30. let. Hlavní hrdinka, Dorothy Hare, 28letá dcera anglikánského faráře, doslova "žije vírou". Pracuje pro svého despotického otce a církev s obrovským vypětím, ale bez valných účinků. Lidé se od náboženství odvracejí, věřící se tříští na vzájemně se potírající frakce. Snad právě vyčerpání způsobí, že Dorothy se objeví po osmi dnech v Londýně se ztrátou paměti. Netuší kým je, ani co má dělat. Víceméně náhodou se přidá k trojici tuláků, kteří míří na venkov, kde se chtějí dát najmout coby trhači chmele. Práce je to těžká a vyčerpávající. Nakonec ale připadne na noviny, kde narazí na svou fotku a vzpomene si na svůj předchozí život. Po návratu do Londýna (protože to vypadá, že otec se k ní již nehlásí) se pokouší najít práci, ale bez úspěchu. Jakmile utratí všechny peníze, začíná žebrat. Nemá kde spát, nemá co jíst... Zachrání ji její bohatý bratranec, který ji dohodí místo učitelky na soukromé škole. Podmínky v nichž se Dorothy octne, jsou strašné - děvčata jsou nucena učit se nazpaměť nepotřebné poučky a přepisovat nesmyslné kompozice, místo aby se rozvíjelo jejich myšlení či talent. Když se Dorothy snaží změnit styl výuky, narazí na naprostou ignoranci rodičů, kteří striktně vyžadují "praktické dovednosti" a navýš jsou nesmírně prudérní (Shakespear je podle nich nemravný a proto se již dále nemá číst). V ubíjející atmosféře stráví půl roku, poté je vyhozena, ale naštěstí se přesně ve stejnou dobu změní situaci v jejím rodném městečku, takže se může vrátit domů. Rychle se vrací do zaběhaného kolotoče - ale zároveň se ztrátou paměti ztratila svou víru a tak ji rituály a církev připadají prázdné a zbytečné.
Kniha sama o sobě není nijak zvlášť dobrá. Ale strhující popis prostředí, které je nám vzdáleno jen 70 let nutí k zamyšlení. Ať už jde o vykreslení komunity londýnských žebráků nebo naprosto otřesné poměry na soukromé škole. Čtěte tuto knihu tedy spíše jako sociální reportáž... A možná si uvědomíte paralelu i s dnešní situací.
Zdroj.

Tato kniha byla první, kterou jsem od Orwella četla a i když to není jedno z jeho nejlepších děl, tak mě zaujalo natolik, že jsem začala číst další jeho knihy, až se stal mým opravdu oblíbeným autorem. Pro představu jsem to četla někdy v 8. třídě ZŠ.

________________________________________________________________________________________________________

Název knihy: Barmské dny (Burmese Days)
Spisovatel: George Orwell
Rok vydání: 1998, 271 stran
Žánr: román, autobiografické rysy

Obrázek

Kniha vypráví příběh osamělého úředníka Johna Floryho v malé barmské vesnici, ve které rozvíří události nečekaná událost - příjezd mladé Angličanky. Kniha byla napsána podle autorových zkušeností při pobytu v Barmě v letech 1922-1927.

Recenze:
Kód: Vybrat vše
Orwellovu románovou prvotinu Barmské dny (Burmese Days, 1934) vydalo v roce 1998 v překladu Zuzany Šťastné nakladatelství Volvox Globator. Českému čtenáři se tak v celkem důstojné grafické úpravě dostává do rukou další dílo jednoho z největších autorů první poloviny dvacátého století. Kniha nám tentokrát představuje Orwellovu ranou tvorbu, z období, kdy ještě není autorem vyhroceně kritickým a politickým (i když už zde hraje důležitou roli kritická reflexe, charakteristická pro jeho nejznámější díla). Tedy jeho polohu, která je nám snad dosud méně známá, přestože nedávno znovu vyšel překlad dalšího jeho raného titulu Na dně v Paříži a v Londýně.

Východiskem románu jsou autorovy vlastní zážitky z několikaletého pobytu v Barmě (služba u Indické královské policie v letech 1922 - 1927). Nositelem jistých autobiografických rysů a především tlumočníkem Orwellových názorů v románu je hlavní hrdina John Flory. Autobiografický charakter knihy bychom ale neměli přeceňovat - ačkoli ho do jisté míry sugeruje už sám titul, který může vzbuzovat poněkud zavádějící očekávání popisu přechodné etapy v životě autora (srov. závěrečnou sebevraždu hlavního hrdiny). Orwellova minulost a konkrétní zkušenost se v knize jistě odráží i v některých Floryho biografických datech, zásadnější je ale asi odraz této zkušenosti v jeho postoji k situaci v Barmě, ve znázornění pozice levicového intelektuála v prostředí hrstky konzervativně naladěných Angličanů - úředníků, důstojníků a zaměstnanců britských firem, vesměs příslušníků středního stavu; v zachycení osobní krize hrdiny, která odtud pramení...

Syžet i kompozice románu jsou poměrně jednoduché. S výjimkou nekomplikované retrospektivy (Floryho minulost; minulost Elizabeth Lackersteenové a důstojníka vojenské policie Verralla jako součásti jejich charakteristiky) a paralelního zachycení některých synchronních událostí plyne vyprávění lineárně, s minimem epizod (výrazná je vedlejší linie intrik domorodého soudce U Pchou Ťina, která motivuje mimo jiné závěrečnou sebevraždu hlavního hrdiny, dále historie poměru Elizabeth s Verrallem, která se Floryho zájmů také bezprostředně dotýká). Můžeme mluvit i o poměrně „komorním“ charakteru románu. V barmském městečku Ťjauktamtě, kde Flory jako zaměstnanec britské dřevařské firmy žije a kde se odehrává děj, je kromě něho jen sedm dalších Angličanů (nepočítaje Elizabeth a později Verralla, kteří přijíždějí jako noví), indický doktor Vérasvámí, navzdory ostatním Britům jediný Floryho přítel - a výraznější roli v románu hraje ještě několik málo Barmánců (U Pchou Ťin a jeho manželka Ma Kchin, Floryho sluha Kou S´la a milenka Ma Hla Mei). Ostatní domorodci jsou víceméně nerozlišení, ale i většina Angličanů, s nimiž se Flory setkává téměř výhradně v klubu, je charakterizována jen zhruba, několika málo rysy, které mají svůj význam pro obecnou charakteristiku situace v městečku z Floryho pozice (a odtud i situace v Barmě vůbec), případně pro další rozvíjení syžetu.

Tématem knihy je Floryho osobní krize, krize intelektuála, který se názorově rozchází se svým konzervativním, průměrným a strnulým okolím, je svými nekonvenčními názory (kritika britského kolonialismu, respekt k domorodcům) v tomto prostředí diskreditován a cítí se velmi osaměle. Jeho problém je přinejmenším zpočátku problémem intelektuálním a morálním: je jím absence partnera k dialogu, nemožnost (či nedostatek odvahy) otevřeně se kriticky vyjádřit. Apatii, do níž Flory časem sklouzl, rozbíjí příjezd mladé dívky Elizabeth, která v prostředí Ťjauktamty působí na první pohled nekonvenčně. Flory do ní začne tvrdošíjně projikovat svou představu citlivého a vnímavého intelektuálního partnera, jehož mu dosud „suploval“ Vérasvámí, veliký a nekritický obdivovatel všeho britského, který ale jako Ind nemá mezi Angličany přístup a který díky svému vzdělání i obdivu k Anglii na druhé straně nepatří ani mezi domorodce. Až po delší době Flory pochopí, že do Elizabeth vkládá něco, co v ní naprosto není. V té chvíli pro něho ale už neexistuje cesta zpět, zoufale ji miluje bez ohledu na její snobismus, předsudky a (nedostatečné) intelektuální kvality, je pro něho jedinou možností úniku dosavadní prázdnotě. Uchází se o ni se střídavými úspěchy; téměř jistý sňatek mu nakonec překazí scéna, kterou zinscenuje U Pchou Ťin, soupeřící s Vérasvámím. Zdiskreditovaný Flory Elizabeth definitivně ztrácí a spáchá sebevraždu.

George Orwell je především skvělým esejistou. Je to analytický typ, autor pronikavého a originálního myšlení, sociálně vnímavý... Tento jeho „esejistický naturel“ se odráží i v románové tvorbě, Barmské dny nevyjímaje. Skrze téma do románu proniká kritické postižení stavu britského koloniálního systému, mentality většiny Angličanů, kteří systém udržují při životě apod. Tato problematika je vlastně do značné míry příčinou Floryho problémů; reflexe daného stavu a neochota zapojovat se do systému, který anglické impérium drží pohromadě, vedou k napjatému vztahu s okolím a k Floryho osobní krizi. Ale i vývoj situace, která je součástí vlastní dějové linie (vztah Floryho k Elizabeth, U Pchou Ťinovy intriky, Floryho úsilí prosadit Vérasvámího členství v klubu) je nahlížen výrazně analyticky, s odstupem (autorská ironie), jak o tom svědčí například poslední, dvacátá pátá kapitola, v níž je shrnut vývoj situace a osudy protagonistů po Floryho smrti (především těch, na které jeho smrt měla bezprostřední vliv). Skutečně by bylo možné uvažovat i o jakémsi „naturalismu“ (ne snad přímo Zolova typu; termín v souvislosti s Barmskými dny užívá v eseji Proč píšu sám Orwell). Už tento první román souvisí do značné míry s určitou společenskou a politickou analýzou, je v něm akcentován kritický moment. Není v silách hrdiny vymknout se situaci, ve které se nachází... (Možnost úniku, odchodu z Barmy a začátku nového života v Evropě, které využil sám Eric Arthur Blair, v knize ovšem vyloučena není. Flory o ní uvažuje, ale nenachází dost rozhodnosti.) Osobně bych však raději než označení „naturalismus“ volil „směřování k eseji“ - k orwellovskému eseji jako nástroji pronikavé, aktuální analýzy a kritiky společnosti i politiky.

Na předsádce knihy je citován názor „některých kritiků“, podle kterého jsou Barmské dny „vůbec nejlepší autorův román“. Tuto (reklamní) tezi bychom snad mohli chápat vzhledem k tomu, že v řadě pozdějších Orwellových děl (např. alegorie Farma zvířat, antiutopie 1984) se velmi výrazně uplatňují některé speciální funkce (mohli bychom obecněji mluvit o tendování k publicistice), do jisté míry by se možná mohlo zdát (!?), že na úkor funkce estetické, řečeno se strukturalisty. V Barmských dnech ještě tato tendence není tak výrazná. Snad citovaným kritikům, jestliže už měli k dispozici celé Orwellovo dílo, chybí zkušenost totality. Kdo takovou zkušenost má, nemůže dost ocenit genialitu jeho vrcholného románu 1984, předvídavost, která naprosto přesně postihuje a domýšlí totalitní skutečnost i principy jejího fungování do nejmenších detailů, ale i přesvědčivost jejich uměleckého zachycení. Politická angažovanost a esejistická analytičnost zde nestojí proti umělecké kvalitě, závažnost tématu ji naopak podtrhuje. Rovněž chápeme-li Orwella především jako esejistu (a jeho bezesporu vynikající románové dílo jako výraz určité modifikace tohoto základního zaměření - což mu nijak neubírá na velikosti), omezujeme výpovědní hodnotu uvedeného názoru. Konstatování, že se Barmské dny relativně víc než jiné zásadní autorovy knihy blíží „tradičnímu“ románu, ani velmi zdařilé a přesvědčivé zachycení postav Johna Floryho a doktora Vérasvámího bez dalších problematických předpokladů nezakládají možnost tak vyostřeného hodnocení. Těžko můžeme dnes Orwellovo dílo hodnotit na základě stejných kritérií, jaká byla třeba před sto lety uplatňována na klasické romány realistické. Považovat Barmské dny za vůbec nejlepší Orwellův román by také znamenalo tvrdit, že větší část jeho literárního úsilí (koncepce umění, které si nehoví „uvnitř velryby“, které nevisí ve vzduchoprázdnu, ale programově a aktuálně se angažuje ve společenských a politických problémech) byla pomýlená a neúspěšná. Bylo by to nepochopení Orwella.

Barmské dny bezpochyby zůstávají ve stínu vrcholných Orwellových děl, ať už jde o esejistiku nebo o román. To však ani v nejmenším neznamená, že jde o knihu nepovedenou, která by snad nestála za čtení. Naopak. V Barmských dnech nenajdeme začátečnická tápání, hluchá místa, neobratnosti, román je velice kompaktní, zmiňovali jsme už v kontextu Orwellova díla mimořádně zdařilé a živé zachycení centrálních postav Johna Floryho a doktora Vérasvámího... Není dost takové literatury, pročištěného stylu, pronikavého a kritického myšlení - byť zde dosud tlumeného záměrem napsat prostě „román“, tak jak si ho autor představoval počátkem třicátých let. Orwellova ranní, jemně zamlžená okenní tabule má jistě své kouzlo.

Zdroj.

I tato knížka tohoto spisovatele rozhodně stojí za přečtení, tak jako ostatní jeho díla jsem knihu přečetla jedním dechem.

________________________________________________________________________________________________________

Název knihy: Bože chraň aspidistru (Keep the Aspidistra Flying)
Spisovatel: George Orwell
Rok vydání: 2001, 242 stran
Žánr: román, autobiografické rysy

Obrázek

Vyznění románu nejlépe zachycuje už jeho motto, upravený úryvek z epištoly sv. Pavla Korintským: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a peníze neměl, nic nejsem.".

Recenze:
Kód: Vybrat vše
Úvodem nutno podotknout, že aktuálně vydaný román nese četné autobiografické rysy. Eric Blair, což je Orwellovo pravé jméno, totiž po období stráveném bez prostředků mezi námezdními dělníky, žebráky a tuláky přesídlil roku 1934 do Londýna. Podobně jako protagonista díla Gordon Comstock si i on najal nuzný pokoj a pracoval zhruba 18 měsíců jako pomocník v knihkupectví. Zároveň však začal psát svůj třetí román a doufal, že jím vydělá trochu peněz. Na literární dráze se sice již zabydlel, avšak jeho finanční situace byla nejistá. Třebaže mu v rozpětí let 1933 - 41 rok co rok vyšla kniha, až do roku 1945 se všechny jeho tituly objevovaly v mizivém nákladu. Orwell byl silný kuřák, nevalně oděný, pobýval v mizerně vytopených prostorách, pil silný čaj, velmi skrovně jedl a často churavěl. Mnoho epizod a postav jeho díla tak lze vcelku přesně vystopovat v reálu (poměrně přesně je zmapován například výjev, kdy Orwell utratil veškeré své peníze na večeři pro přátele, příšerně se opil a napadl strážníka). Fiktivní Ravelston je lehce satirický portrét autorova přítele Sira Richarda Reese, redaktora periodika Adelphi, kde Orwell publikoval pár raných esejů a básní. A vztah hlavního hrdiny Gordona k Rosemary včetně procházek po venkově připomíná Orwellovo pouto k Eileen O,Shaughnessyové a jejich následný sňatek v roce 1936.
Osu díla tvoří Gordonova otázka, jak vlastně naložit se životem. Nejmladší z rodu Comstocků začíná svou dráhu jako muž s rodinným zázemím střední třídy, jakási směšná karikatura samotného autora, rádoby básník a jedinec, který je proti všemu a všem a nevidí žádnou potenciální změnu k lepšímu. Hrdina ale končí coby typický "malý člověk", přijímající bezvýznamné místo na světě oplátkou za každodenní radosti a klid duše. Kniha nastoluje otázku radikálního výběru: buď posluhuj bohu peněz nebo padni na dno. Gordon často vyjadřuje (ovšem v primitivnější, zmatenější a protichůdnější formě) Orwellovy názory na společenský třídní systém i sex. Klíčem k románu jsou hrdinovy debaty s Rosemary o sňatcích a s Ravelstonem o politice: Gordon věří, že ženy využívají erotiku, aby si zajistily dům a děti, a manželství je tudíž jen další nastražená past, zatímco antikoncepce není ničím jiným než zlověstným prostředkem mocenské kontroly. Ravelston horuje pro revoluci, zatímco Gordonova představa je, podobně jako jeho antifeministické poznámky, provokativním žertem: modelové továrny, masová výroba, komunální kuchyně, potraty zadarmo. Román Bože chraň aspidistru je primárně "románem idejí" (anglickým termínem novel of ideas). Právě odtud patrně plynulo nepochopení především starších teoretiků, kteří mu vyčítali repetitivnost, nedostatek dynamiky a nepřesvědčivé vykreslení mezilidských vztahů. Ohlédneme-li se však za Aspidistrou z dnešní perspektivy, je jasné, že obdobné výtky mají jen omezenou platnost.

Portrét umělce
Ústředním tématem románu je bezesporu destruktivní moc peněz a nejistota člověka obklopeného tzv. moderní civilizací. Ne náhodou je upravené motto zvoleno z Prvního listu Korintským. Orwell poukazuje na zbožštění peněz snad ještě naléhavěji než o dvě desítky let později americký židovský spisovatel Saul Bellow. Finance rovněž napadají "čistý" svět umění -- jak totiž tvrdí Gordon nad snobským svazkem nazvaným Několik aspektů italského baroka, "Peníze knihy píšou, peníze je prodávají", čímž chce říci, že její autor musel obětovat nemalé částky na své vzdělání, vlivné přátele i zahraniční cesty. Ani pokleslé čtivo však v protagonistových očích nedopadá líp -- na ženy vyžadující "něco senzačního o lásce...", "o těch sexuálních problémech a jak se lidi rozvádějí a tak" hledí s nelíčeným pohrdáním. Ironie vrcholí ve chvíli, kdy si Gordon uvědomuje, že "reklama je ten nejvšivější podfuk, který se kapitalismu zatím podařilo zplodit". Přesto se ale do branže vrací -- znovu bude skládat slogany na "Omáčku Originál" a "Lupínky Bašta". Aspidistra samozřejmě má své literární vzory. Znechucení a pasivita přecitlivělého Gordona upomíná na Štěpána Dedala Jamese Joyce, hrdinu Portrétu umělce jako mladého muže, zatímco epizoda s prostitutkami odkazuje na opileckou scénu z Odyssea (s tím rozdílem, že Orwellův román Joyceovu romantickou představu o umělci nadřazeném obyčejným lidem odmítá). Gordonova touha žít na dně pak má svého předchůdce u Dostojevského v jeho Zápiscích z podzemí. Největší inspirací však patrně byl D. H. Lawrence -- podobně jako hajný Mellors v závěru Milence lady Chatterleyové líbá Conniino bříško, též Gordon se na poslední stránce tiskne hlavou k Rosemary a představuje si, jak v ní roste jeho dítě. A k témuž zdroji se vztahuje i aspidistra z názvu -- zatímco na počátku Gordon onu rostlinku v květináči nesnáší, neboť je pro něj symbolem ubíjející slušnosti střední třídy, nakonec se stává až jakýmsi stromem života, a vážná filozofie D. H. Lawrence se tak stává ponurým Orwellovým vtipem.
Celý titul románu si navíc pohrává s refrénem revoluční písně Rudá vlajka, čímž svým způsobem předjímá fakt, že Gordon nevytvoří nic nového: od revolty směřuje ke konformitě a běžný život v Anglii prostě poběží dál tak, jak běžel vždy. Letošní nositel Nobelovy ceny za literaturu V. S. Naipaul si cení zejména odvahy, s jakou Orwell opouštěl konvenční formy a témata. Orwella označuje za "nejimaginativnějšího muže anglické historie", jelikož právě on se vydal "novým směrem". Orwell obdivoval Sommerseta Maughama a H. G. Wellse, protože dokázali bavit široké čtenářstvo, a romanopisce 19. století jako Dickens či Trollope, kteří uměli vytvořit různé charakterové typy a složité zápletky. Sám však svými ranými prózami výrazně zapůsobil na "rozhněvané mladé muže" 50. let, mezi něž patří kupříkladu John Wain či Kingsley Amis. Jeho eseje a reportáže silně ovlivnily moderní angloamerické autory literatury faktu -- za všechny jmenujme alespoň Afroameričana Jamese Baldwina či "politického spisovatele" Normana Mailera. Nesmrtelná nadčasovost Farmy zvířat a 1984 sílu Orwellova odkazu jen podtrhuje.

Zdroj.

I tato kniha mne velmi zaujala a proto ji doporučuji k přečtení!

________________________________________________________________________________________________________

Název knihy: Nadechnout se (Coming Up for Air)
Spisovatel: George Orwell
Rok vydání: 2003, 221 stran
Žánr: román

Obrázek

Orwellův román z r. 1939 zachycuje život v Anglii před 2. světovou válkou očima pojišťovacího agenta George Bowlinga.

Recenze:
Kód: Vybrat vše
Jen na okraj: je to první kniha, s níž autor sklidil slušný úspěch hned po vydání; napsal ji po návratu ze Španělska, kde byl 20. května 1937 raněn.

Hodně špatné pocity
George Bowling prodělává krizi středního věku. Jeho fyzickou podobu určují dva groteskní atributy: nadměrná váha a nový umělý chrup. Cítí se "nevýznamný jako trubka od záchodu" a uvězněný - dusí se v manželství s panicky šetrnou Hildičkou a dvěma dětmi. Nenávidí uniformitu a omezenost předměstí, v němž bydlí, a kam se hne, tam na něj doléhá banalita vlastní kariéry pojišťovacího agenta, kterou se přesto bojí ztratit. Bojoval v první světové válce a má strach, že ta druhá přijde co nevidět, avšak náhoda v podobě několika liber navíc mu přihraje možnost alespoň na chvíli "vypadnout" a "nadechnout se". Vypraví se do krajiny svého dětství. A tam Bowlinga čeká jedno kruté zklamání za druhým. Tam, co býval rybník, vzniklo smetiště, a dříve idylický Dolní Binfield se rozrostl v ošklivé "moderní" město, jehož ulicemi z cvičných důvodů klušou "školáci v plynových maskách" vypadající jako "stádo prasat". Knihu Nadechnout se lze též označit za román idejí (anglický termín zní novel of ideas). Nelze se tedy divit, že dynamika Orwellova příběhu je nevalná, že mezilidské vztahy jsou v něm zpodobeny nedostatečně (kromě George v podstatě nikdo samostatně nepromluví) a že celková struktura značně kolísá. Jako by pro Orwella platilo to, co on sám napsal o Dickensovi: "Spisovatel, jehož části jsou větší než celky … mizerná architektura, ale skvělé chrliče." Zároveň však Bowlingovu vyprávění nelze upřít přesvědčivost. Jeho zdrcující odsouzení všeho a všech nikdy nezabředá do abstrakcí - vyznívá jako zoufalé volání člověka chyceného v pasti.

Paralely
Pokud chceme tlouštíka Bowlinga srovnat s ostatními orwellovskými hrdiny, i on je osamělý. A i pro něho platí, že mnohé z názorů, jež hlásá, zastával samotný autor. Nezdá se však, že by bezprostředně odrážel Orwellovy zážitky. Na rozdíl od farářovy dcery, která - podobně jako Eric Blair - působila v ubohé školičce a přičichla k londýnskému podsvětí. A Gordon Comstock z "Aspidistry" coby začínající chudý básník je nepochybně Orwellovou karikaturou sama sebe. Ze současného pohledu jsou ovšem zajímavější jiné paralely. Zaprvé: Bowling během první světové války zažívá těžkou deziluzi. Lze ji vnímat nejen jako obdobu pocitů Hemingwayovy ztracené generace, ale i jako předzvěst absurdity, již zakouší Yossarian v Hellerově Hlavě XXII (z roku 1961) - vždyť Bowling rok a půl střeží na opuštěném místě sklad zásob, který čítá jedenáct plechovek hovězího. Zadruhé: Bowling si uvědomuje, nakolik ho převálcoval "poválečný kult úspěchu", tedy fenomén, který se stal uznávanou normou i ve Spojených státech, ovšem hlavně po druhé světové válce. Zatřetí: v Orwellově románu se "mimochodem" nachází řada témat, jež získala na daleko větší důležitosti až v postmoderní době - Bowling si všímá stupidity nápisů na výrobcích, jimž podléhá jeho žena, zamotaného propletence stavebních firem, realitek a nejrůznějších finančních ústavů.

Do puntíku
Ve své době na Orwellovy anglické čtenáře nejsilněji zapůsobila pasáž, kdy se při bombardování zhroutí boční stěny obydlí, zatímco zbytek je téměř nedotčen, a celý výjev připomíná domeček pro panenky - až na to, že místo hraček tam leží lidská noha. To, co Eric Blair patrně viděl ve Španělsku, se zakrátko stalo bolestně běžnou realitou i v Británii, neboť se do puntíku vyplnilo, co si autor roku 1940 zaznamenal do svého deníku: "Od roku 1934 jsem tušil, že se válka mezi Anglií a Německem blíží, a od roku 1936 jsem to věděl naprosto jistě. Cítil jsem to v žaludku." Ministerstvo letectví v Orwellově románu vydá zprávu, že účinky bomby byly "neuspokojivé", neboť zabila jen tři lidi. Kdyby se prorocký George Orwell mohl seznámit s dnešním sterilně technologickým válečným jazykem, sotva by ho něco překvapilo.

Zdroj.

Do knihy Nadechnout se bylo po ostatních knihách trochu těžší se začíst, ale i tato kniha má své kouzlo.

________________________________________________________________________________________________________

Název knihy: 1984 (Nineteen Eighty-Four)
Spisovatel: George Orwell
Rok vydání: 2003, 261 stran
Žánr: utopický román

Obrázek

Popisuje svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní, „udržovací“ válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne Strana a cokoli proti kolektivnímu myšlení Strany je krutě trestáno, lidská individualita se stává zločinem.

Recenze:
Kód: Vybrat vše
Dostáváme se ke knížce, která si opravdu pozornost zaslouží. Už k vůli tématu samotnému. Když jsem ji četl, běhal mi mráz po zádech. Však k tomu byl také důvod - autor velmi přesvědčivě "nakreslil" takový socialismus, který by se nám možná zdál nemožný, možná. Je těžké pojmenovat režim, ve kterém hlavní hrdina, Winston Smith, žije. V době, kdy Orwell román psal, útočil na stalinismus. Má nejblíže komunismu, a přece je v jistém směru od něj vzdálený. Nabízí se pojmenování "totalitní režim v konečné fázi, v důsledcích". Netřeba však zbytečných pochyb: dílo je zaměřeno protisocialisticky a protisovětsky. Vlastní obrázek nechť si čtenář udělá při čtení knížky samotné.

Zdroj.

Myslím, že tato kniha patří tak trochu k povinné četbě ;) Je výborná, ale stejně mám raději výše zmíněné knihy

________________________________________________________________________________________________________

Název knihy: Farma zvířat (The Animal Farm)
Spisovatel: George Orwell
Rok vydání: 2004, 152 stran
Žánr: utopický román

Obrázek

Alegorický satirizující román ukazující formou bajky politické vztahy a děje mezi lidmi.

Recenze:
Kód: Vybrat vše
V krásné literatuře druhé poloviny 20. století není bajka v rozměrech celé knihy jevem právě častým. Bajka a analogie, které přesáhnou rozsahem anekdotu, jsou pociťovány jako cosi archaického. Kniha George Orwella (vlastním jménem Eric Arthur Blair) Farma zvířat, napsaná na přelomu roku 1943 a 1944, jako by svým žánrem šla proti proudu času: vyprávěním o zvířatech charakterizuje politické vztahy a děje mezi lidmi. Pravda, není to úplně čistá bajka, neboť tato velmi lidská zvířata se právě vůči lidem vzbouřila, bojovala s nimi a nakonec se jejich revoluční předvoj - prasata - s nimi pobratřil: je to tedy bajka i antibajka zároveň.

Co je řeč řečí, hovořilo se o čemkoli buď přímo, nebo zprostředkovaně, tedy jakoby o něčem jiném. Ježíšovi učedníci byli zmateni mírou, v jaké Ježíš užíval podobenství, když mluvil se zástupy. S nimi, svými nejbližšími, tak nemluvil. Zeptali se ho na ten rozdíl (svědčí o tom Matouš 13,10-17, Marek 4,10-12 i Lukáš 8,9-10). Odpověděl jim: "Vám je dáno znáti tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali" (L 8,10).

To ovšem neznamenalo, že by se Ježíš dělal tajemným, aby si podržel tajemství. Zpřístupňoval tajemství všem, kdo se mu otevírali, kdo pro toto semeno v sobě připravili půdu. Zašifrování sdělení do podobenství bránilo těm, kdo byli jen jalově zvědaví a přitom neochotni se obrátit, aby jeho slov zneužili - mimo jiné římským správcům. Víme však zároveň z takřka dvou tisíců let zkušeností s evangelijní zvěstí, že její podobenství také mnohým pomohla prohloubit nebo dokonce i probudit jejich víru. Podobenství tedy jsou uzamčenou branou - která však právě jakožto brána láká mnohé k pokusům o odemčení.

Kniha George Orwella Farma zvířat je jedno rozvinuté a kompaktní podobenství, ze kterého se ani jedinou větou nevystupuje mimo, do vysvětlujícího komentáře. Ježíš alespoň k některým svým podobenstvím podal výklad. Jsou však i jiné způsoby, jak nabídnout posluchači nebo čtenáři výkladový klíč. Prasata na farmě zvířat se v knize oslovují "soudruzi". Stavba větrného mlýna na výrobu elektřiny zase ajsně naráží na Leninovu posedlost elektrifikací.

Výkladovým klíčem může tedy být určitá obecně známá dobová reálie. Ovšem to, že se až dnes - čtyři desetiletí po Orwellově smrti (zemřel v roce 1950) - komunisté začali oslovovat "pane", aby se podobně jako prasata v samém závěru knihy více podobali svým donedávna úhlavním nepřátelům - lidem, je dokladem, že Farma zvířat není jen podobenstvím autorovy doby, ale také proroctvím.

Toto jsou tedy dvě základní čtenářské radosti: v příběhu zvířat z farmy rozpoznáváme trefně zachycené rysy totalitních režimů - a s jistým úžasem shledáváme, že některé z nich v době, kdy autor žil, nebyly ještě známy, a že je tudíž jasnozřivě domyslel a předpověděl.

Tím však čtenářova potěcha nekončí. Orwellův výklad není jen vtipně beletrizovaným výčtem dobových a budoucích rysů totalitarismu. Totalitní režimy jsou u něho předvedeny jako přesvědčivá geneze systému. Na počátku této geneze je vzpoura - Rebellion. Skupina zvířat se rozhodla přerušit nijak zvlášť krásný, nicméně přirozený řád. Stále opilého majitele statku vyhnala a ujala se moci na jeho majetku. Nový řád - animalismus - v sedmi přikázáních sliboval radikální odklon od všeho, co zvířatům v jejich životě připadalo tíživé. Ukázalo se, že je to pouze negativní projekt, který sice cosi starého škrtá, ale nepřichází s ničím novým, co by se dalo dlouhodobě udržet při životě. Výsledkem toho mnohaletého strádání a utrpení je, že se jedna skupinka - prasata - vyšvihla na úroveň úhlavních nepřátel - lidí - a všechna ostatní zvířata jsou na tom buď stejně jako před rebelií, nebo ještě hůř.

Proč tuto skeptickou sociální filozofii nevyhnutelného ztroskotání násilných sociálních převratů autor hlásá prostřednictvím podobenství, když ho v Anglii neohrožuje totalitní cenzura? Kdo jsou ti, které má jeho podobenství vyprovokovat k myšlení?

Ten, kdo žije mimo totalitní režim, neuvěří zvenčí, že by cosi tak absurdního mohlo fungovat. Naopak ten, kdo žije delší dobu pouze uvnitř, snadno podléhá maladaptaci a obludnost mu začíná být samozřejmá. Orwellovo podobenství atakuje slepotu takříkajíc na obou stranách železné opony. Tím, že svůj prognostický scénář napsal v obecné rovině podobenství, dělá z něho Orwell varovnou podmíněnou prognózu: všude tam, kde se učiní první násilný krok, přinese to podobné ovoce. Mimochodem, podobenství umožňovala střízlivě přijmout varování před podstatou sovětského režimu v době, kdy tato země bojovala a krvácela po boku ostatních Spojenců, tedy kdy jí byl svět ochoten mnohé odpustit.

Podobenství rovněž brání sporům, jaké by vyvolala realistická novela, totiž zda je ten či onen detail určitého totalitního režimu věrně vystižen - toto uhadování, co a koho měl přesně autor na mysli, vyvolává jeho pozdější chmurně vizionářský román - prognóza o totalitarismu 1984 -, a poukazuje rovnou k tomu, co mají všechny takové režimy společného. Zároveň to však není nadměrné, příliš abstraktní zobecnění, které by se snadno mohlo stát pro svou bezzubost přijatelné i pro kritizované režimy. V zrcadle Farmy zvířat se naši soudruzi ihned poznávali a je příznačné, že česky vyšla od roku 1946 zase až nyní. Orwellova kniha umožňuje najít společný jakzyk analýzy totalitního světa pro jeho vnitřní účastníky i vnější pozorovatele, jazyk, který se neutíká do scientistní nehodnotivosti, není však ani jen čistě emotivním odsudkem.

Tam, kde pro čtenáře simulace aktuálního systému přechází v prognózu, je to tedy sugestivní sebevyvracející se prognóza, totiž prognóza, která svým zveřejněním vědomě pracuje pro to, aby nebyla naplněna.

Jak Orwell dosahuje své působnosti, jak se mu daří uvádět do pohybu čtenářovo myšlení? Ukazuje kupříkladu nejen to, jak a za jaké dějinné situace se lži vyrábějí (přepisování jednotlivých revolučních přikázání), ale i to, jak a proč se jim podléhá (zlí psi, vše přehlušující chór skandujících ovcí, technika veřejné sebekritiky a později i veřejných poprav...), ať už jde o lži určené navenek nebo dovnitř systému. V psychologické rovině odhaluje individuální motivy, pro které se lež může udržovat při životě (každé ze zvířat vidí svůj ráj v něčem jiném), a v rovině sociologické upozorňuje, že tyto motivy zdaleka nejsou jen individuální, ale právě naopak že jsou konstrukčními principy nepravého společenství (bez toho by demagogie prasat neuspěla). Totalitarismus je společnost postavená na lži, i kdyby tou lží byly vskutku krásné sliby vskutku trpícím jedincům. Odtud jeho snadný vzestup - odtud ale také jeho nevyhnutelný pád.

Co do výstižnosti tohoto simulačního modelu, vytkl bych Farmě zvířat jen jediné: vysvětlení vedoucí úlohy prasat. Podle poznatků zoopsychologie opravdu vynikají oproti jiným domácím zvířatům inteligencí a v Orwellově podobenství je vyšší inteligence prasat klíčem k vysvětlení úspěchů jejich demagogie. Dějiny se však ukázaly ještě ďábelštější a tento předpoklad se v totalitních režimech stal spíše výjimkou.

Zdroj.

Farma zvířat, tak jako 1984, patří mezi důležitá díla, která by měl každý alespoň přečíst.

________________________________________________________________________________________________________

Název knihy: George Orwell
Spisovatel: Gordon Bowker
Rok vydání: 2006, 485 stran
Žánr: biografie

Obrázek

Autor ve své biografii známého spisovatele a novináře využívá nových svědectví a dnes dostupných archivů KGB a pokouší se pokročit dál v odkrývání Orwellova vědomí. Upozorňuje na úzkou souvislost jeho díla a jeho života, byť Orwell osudy svých postav nekonstruuje vědomě jako autobiografické. Jen málo mužů ovlivnilo evropské myšlení 20. století tak silně jako Orwell.


Pokud vás zajímá tento autor, tak tuto knihu doporučuji ;)
Naposledy upravil Romaine dne 22 Led 2011 17:09, celkově upraveno 2
"That you know my name, doesn't know that you know me!"

*Když píšu bez diakritiky, tak jsem tu přes mobil!
Uživatelský avatar
Romaine
úroveň 2.5
úroveň 2.5
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 292
Obrázky: 2
Pohlaví: Žena

google adsense
Google
 

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod BlueSpirit » 22 Led 2011 06:39

Určitě se brzy přidám, ale takto vysoko nastavenou laťku nepřeskočím. A to myslím coby se zpracování příspěvku týče.

Ale i sám Orwell je záležitost pro "zdatné" čtenáře.

Já bych přidal svého oblíbeného autora a to je Hugo /http://cs.wikipedia.org/wiki/Victor_Hugo/ a jeho Bídníky.
To mne vždy dostane, ale je to trochu složitý román a je třeba se do něho vžít.

Další můj favorit je James Herriot - http://cs.wikipedia.org/wiki/James_Herriot - pro čtenáře žádné překvapení, pro neználky laťka odkud se odpíchnout. Pokud nemáte rádi knihy, pokud nečtete protože vás to nebaví, zkuste to právě zde.
Budete číst u večeře, na záchodě, v posteli, u snídaně, zase na záchodě a pak cestou do práce, nebo do školy. Budete se smát a lidi na vás budou podivně koukat, ale bude vám fajn. :lol:
Uživatelský avatar
BlueSpirit
úroveň 1
úroveň 1
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 89
Pohlaví: Muž

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod requel » 22 Led 2011 16:06

Moje nejoblíbenější kniha je DENÍK CTIHODNÉ PROSTITUKY - Chrisa Dimoulidou
denik prostituky.jpg

bohužel neumím udělat tak dokonalý příspěvěk jako jsou ty ostatní ale koukala jsem do vyhledávače a zjistila, že tuhle knihu chválí opravdu hodně čtenářů. Sama můžu říct, že ta moje kolujeje už pěkno řádku měsíců a pořád ji někdo čte a všichni jsou z ni nadšení. Je to kniha reálné ze součené doby, hodně čtivá a slzy u ni roníte ne jen na konci ale celou dobu.
Je to nádherný a čistý příběh ženy která tím kde vyrůstala a v jak měla hluboko do kapsy se dostala k práci prostitutky...vypracovala se tak daleko že si otevřela svůj dům a zbohatla...druhá část knihy je o tom jak se snaží před dcerou tuto skutečnost utajit..je v tom láska, mateřství a prostě kdo ji začne číst nebude moci od ni odejít..
Mám ráda knihy které jsou reálné a ze současné doby a tahle opravdu jedna z těch na kteoru nezapomenu a určitě si ji někdy zase přečtu

recenze:
Kód: Vybrat vše
Ponořte se do příběhu, který přečtete jedním dechem, odhalte tajemnou minulost ctihodné dámy! Svůj osud líčí Evženie Franku alias Dženy Samara až do svého stáří, jež prožívá jako vážená dáma. Evženie pochází z chudé rodiny z malého ostrůvku na jihu Řecka. Mládí strávila v atypickém prostředí athénské čtvrti Pireas v nevěstincích, hernách a nočních klubech. Díky jejímu deníku nahlédneme do tajů "nejstaršího" řemesla, jehož pravidla se po staletí téměř nezměnila....

„Jmenuji se Evženie Franku a je mi osmdesát. Posledních třicet let žiji v malebném městečku na severu Řecka, kde se těším velké úctě nejen své rodiny, ale všech místních obyvatel. Nikdo však neví, že za mým ctihodným jménem se skrývá Dženy, Dženynka, madam Dženy, která byla před mnoha lety jedničkou v hříšné Trumpě ve čtvrti Pireas. Uvěřila jsem, že moje minulost zmizela, ale zdá se, že ona na mě nezapomněla a po dlouhé době klepe na mé dveře. A nutí mě odhalit své největší životní tajemství – totiž to, kým jsem v minulosti bývala. Mám snad rozbít srdce své milované vnučce na malé kousky, když je jedinou bytostí na světě, kterou miluji…..kromě něho….“

Nechte se unést silným příběhem ženy, jejíž minulost může být kdykoliv odhalena!

Řecká spisovatelka Chrysa Dimoulidou se narodila a vyrostla na severu Řecka ve městě Serres a teď žije v Aténách. V letech 1976-2000 pracovala jako letuška u letecké společnosti Olympiakos. Už v této době psala reportáže pro různé časopisy, v nichž využívala zážitky ze svých cest po světě. Poprvé se objevila v řecké literatuře v roce 1997 a dodnes jí vyšlo deset společenských románů a všechny jsou velice úspěšné. Kromě toho Chrysa Dimoulidou píše básně a scénáře. Hlavním tématem jejích příběhů je hluboký vztah k lidem, zvířatům a přírodě, v poslední době se často věnuje literatuře pro d
requel
úroveň 1
úroveň 1
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 73
Obrázky: 12
Pohlaví: Žena

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod Romaine » 22 Led 2011 17:08

Jsem ráda, že se téma chytlo. Doplnila jsem první příspěvek o další knihy a tím jsem skončila s tímto autorem - prozatím. Další díla jsou také dobrá, ale tyto jsou pro mě nej.

Také jsem tam doplnila, že téma není jen o doporučeních, ale případné diskuzi o knihách a pokud si nějakou knihu na doporučení přečtete, tak by bylo fajn napsat, jak se vám líbila.

Bluespirit: Bídníci jsou určitě fajn kniha. Také jsou v mojí sbírce ;) Orwell je opravdu pro čtenáře, ale kdo četl jen 1984 nebo Farmu zvířat, tak dělá chybu ;)

Requel: Myslím, že jsem o tom slyšela a asi si zkusím přečíst.

Pracuji na dalších doporučeních, je jich ještě hodně ;)
"That you know my name, doesn't know that you know me!"

*Když píšu bez diakritiky, tak jsem tu přes mobil!
Uživatelský avatar
Romaine
úroveň 2.5
úroveň 2.5
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 292
Obrázky: 2
Pohlaví: Žena

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod BlueSpirit » 22 Led 2011 17:19

Téma si jistě chytlo, i dnes lidi čtou - díkybohu :D či jak to napsat.

Budu se snažit Tě trochu doplnit, ale vezmu to z jiného konce. Nějakou méně náročnou knihou.

Teď mne napadá kniha mého dětství "Poplach v kovářské uličce".
http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-den ... licce.html


Ale těch knih je habaděj a bude fajn když se zde čtenáři o své názory podělí. :D
Uživatelský avatar
BlueSpirit
úroveň 1
úroveň 1
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 89
Pohlaví: Muž

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod redfoxx » 22 Led 2011 18:42

Ted deník ctihodné prostitutky vůbec nevpadá špatně..
Ale já radši jiný žánr.určitě všichni znáte režíséra Tim Burtona.Jeho nápady jsou naprosto geniální..Myslím si,že kdyby některé svoje "díla" vydal knižně že by slavily úspěch (potažmo prvni knihu potom film-ještě by vydělal) to mi chybí..:(
Půjdu od Burtona.Viděl jsem film Koralina poté jsme si přečetl knížku a naprosto mě pohltil autor Gaiman..
Koralína má luxusní děj..potom Kniha "Kniha hřbitova" mooc dobrá.Dokonce jsme ji chtěli zvárnit v divadle,ale nešlo to..Vypadalo by to blbě..:(.Nedávno mi známá dala ještě ještě jeden tip na knihu od tohoto autora a je jisté,že si přečtu..
Jinak odkazuju na klasiku..Jako mě osobně se nejvíce líbila Kytice..Naprosto úžasná to kniha..Film byl slabší..
redfoxx
nováček
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 4
Pohlaví: Muž

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod BlueSpirit » 23 Led 2011 14:22

Ač už stařec, ale stále poeta a naivka bych doporučil od Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá. Je to jakýsi zkrácený životopis Françoa Villona - nejvíc mne zaujala jeho Balada protikladů /má různé názvy/ a za povšimnutí stojí i to, ře tento skvělý básník zemřel v necelých 34 letech.

http://cs.wikipedia.org/wiki/François_Villon
Francois_Villon.jpg
Francois_Villon.jpg (12.96 KiB) Zobrazeno 5646×


Ale to není vše co napsala Jarmila Loutkotková, k tomu ale později.

Balada, kterou Villon napsal roku 1458 na téma, jež u svého dvoru v Blois určil vévoda Orleánský.

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím "dobrý večer", jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

(z francouzštiny přeložil Otokar Fischer)

--- Doplnění předchozího příspěvku (23 Led 2011 15:33) ---

Přeskočím nyní Jarmilu Loukotkovou a přidám:

Kámen a bolest: Michelangelo Buonarroti - napsal Karel Schulz.

Hledáte-li nějaké moudro, pak zde jistě najdete co potřebujete. :)

--- Doplnění předchozího příspěvku (23 Led 2011 19:00) ---

Moc čtenířů zde není, a tak vám doporučím něco co možná probudí vaši zvědavost.

http://en.wikipedia.org/wiki/Raymond_Moody

R.M. napsal několik knih, ale proslavil se,anebo přišel do podvědmí knihou "Život po životě". Pojednává o tom co se odehrává mezi životem a smrtí, anebo možná i před smrtí.

Tato kniha nebyla povolena vydávat a přepisovala se doma na psacích strojích /sám jsem jich pár desítek přepsal/, ale není to na obyčejné čtení, donutí vás to zamyslet se nad samou podstatou života. Proč vlastně jste, anebo jsme? A co s námi pak bude? Na to je asi zvědavý každý.
Uživatelský avatar
BlueSpirit
úroveň 1
úroveň 1
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 89
Pohlaví: Muž

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod BlueSpirit » 05 Úno 2011 17:42

A samozřejmě vše od Marka Twaina
twain-fig01.jpg
twain-fig01.jpg (4.43 KiB) Zobrazeno 5611×

[30.11.1835-21.4.1910] Americký kriticko-realistický autor, vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens. Narodil se roku 1835 ve Floridě (stát Missouri). Byl jedním ze zakladatelů moderní americké prózy a iniciátorů regionální literatury (local color school) v 19. století. Byl to nejen spisovatel satirických a humoristických románů, povídek, ale i autor pamfletů a novinář. Již po svém prvním spisovatelském úspěchu se plně zaměřil na dráhu literáta. Ve své tvorbě hojně využíval bohatství lidového jazyka. Mládí prožité na řece Mississippi, kde se Twain živil jako lodivod (odtud pochází jeho pseudonym, “značka dvě” při měření hloubky vody) ovlivnilo hlavní linii jeho tvorby, představovanou tzv. mississippskou trilogií: autobiografickou prózou Život na Mississippi, která položila základy americké regionální literatury, a dvěma romány o dětech, Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna. Zejména poslední jmenovaný román přerostl rámec dětské četby a stal se působivým vyprávěním o Američanech, akcentujícím hlavní společenské problémy (rasovou otázku, násilí atd.) a stavějícím nově téma úniku ze stísňujících provinciálních poměrů. Toto téma se objevilo u Marka Twaina již dříve, při jeho pouti na Divoký západ, do Nevady a Kalifornie v době tzv. zlaté horečky (Jak jsem se protloukal). Zde leží i kořeny jeho vypravěčského umění, které uplatnil v lidových historkách (absurdní a groteskní tall story) ze zlatokopských táborů (Proslulý skákavý žabák z okresu Calaveras). Další významnou oblastí jeho literární činnosti byla publicistika; proslul jako novinář v San Francisku (ve 2. pol. 60. let.) a jako autor cestopisů (Našinci na cestách). V 70. letech se stal satirikem americké společnosti (román Pozlacený věk, spolu s Ch. D. Warnerem, a fantastická próza Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše). Mnohé satirické prózy vyšly až posmrtně koncem 30. nebo i v 60. letech 20. stol. (česky vyšel výbor Dopisy z planety Země). Tón těchto próz je patrný i v pozdních dílech, zejména v novele Muž, který zkorumpoval Hadleyburg a v pesimistickém alegorickém románu Záhadný cizinec o lidské neschopnosti vzdorovat zlu. Poslední roky jeho života ovlivnily osobní tragédie (přišel o ženu i o obě dvě dcery). Mark Twain zemřel ve věku nedožitých pětasedmdesátin v Reddingu (stát Connecticut). (Zdroj: Literární doupě)

--- Doplnění předchozího příspěvku (05 Úno 2011 16:44) ---

A také zde máme téma o zvířátkách.
O těch asi nejlépe psal James Herriot

pravým jménem James Alfred Wight (3. října 1916 – 23. února 1995) byl britský veterinář, který se proslavil sérií knih o svém životě veterináře a tréninku u RAF za druhé světové války. James Alfred Wight, přáteli přezdívaný Alf, se narodil ve městě Roker (Suderland, Anglie), ale krátce poté se rodina přestěhovala do Glasgow ve Skotsku, kde se ve věku 23 let stal veterinářem. Pracoval v zemědělské praxi v městečku Thirsk (Yorkshire, Anglie). Zde také napsal sérii knih, ve kterých zvěčnil mnoho komických příhod, které zažil během své veterinářské praxe zaměřené na hospodářský dobytek a domácí mazlíčky městských obyvatel. Jeho knihy byly velice populární a James Herriot se stal jedním z nejlépe prodávaných autorů ve Velké Británii i USA. Jeho proslulost se však neomezovala jem na tyto země, jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, včetně češtiny a dočkaly se i filmového zpracování (2 filmy) a devadesátidílného seriálu (All creatures Great and Small), v němž hrál Herriota Christopher Timoty. Jeho knihy i jejich filmové zpracování zlákalo mnohé k veterinářskému povolání. (Zdroj: cs.wikipedie)
Attachments
Herriot.jpg
Herriot.jpg (8.61 KiB) Zobrazeno 5611×
Uživatelský avatar
BlueSpirit
úroveň 1
úroveň 1
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 89
Pohlaví: Muž

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod Romaine » 13 Úno 2011 20:27

Tak jsem tu s dalším doporučením a vemu to zase z jiného soudku. Teď tedy trochu fantasy. Kniha je určená především pro ženy (na věku nezáleží, pokud máte rády fantasy). Tato trilogie byla pro mě skvělým odreagováním před státnicema (teda první dva díly, na třetí jsem si musela počkat do prosince). Opravdu velmi doporučuji, četla jsem dnem i nocí ;)

Série: Černé drahokamy

Název knihy: Dcera čisté krve (Daughter of the Blood) 1. díl/3
Spisovatel: Anne Bishop
Rok vydání: 2010 (ČR)
Žánr: fantasy

Obrázek

Recenze:
Kód: Vybrat vše
Pokud ke knize přistoupíte, na základě první věty anotace, jako k temné fantasy, tak budete nejspíš trochu zklamáni. Autorka může používat všelijaké „temné“ propriety, ale pokud se Satan po většinu příběhu chová jako starostlivý a chápající učitel, pak jde všechna temnota stranou. Jestli ale knihu zvolíte proto, že očekáváte příběh lišící se od většiny fantasy titulů, pak se zklamání určitě vyvarujete.
Anne Bishopová vám totiž nabídne knihu postavenou na funkčních zákonitostech s perfektně propracovaným pozadím. Spolu s hrdiny příběhu se tak budete moci klouzat po vláknech temných pavučin a nahlížet do snů v nich vetkaných. Seznámíte se se světem, jemuž sice vládnou ženy, ale který má k poklidné dokonalosti velmi daleko a v některých ohledech má velmi specifické vlastnosti.

Autorka sama definuje svou knihu jako příběh o lásce a zradě, o magii a záhadě, o cti a vášni… a o ceně, jakou je třeba zaplatit za uskutečnění snu. Všech těchto atributů se přidržela měrou vrchovatou a i když si tak buduje cestičku hlavně ke čtenářkám, mocenský boj plný intrik a snah o ovládnutí dospělejší Jaenelle, skýtá pro věci příští obrovský potenciál, který snad docení i čtenáři.

Celá recenze: zdroj.

____________________________________________________________________________________________________________

Série: Černé drahokamy

Název knihy: Dědička stínů (Heir to the Shadows) 2. díl/3
Spisovatel: Anne Bishop
Rok vydání: 2010 (ČR)
Žánr: fantasy

Obrázek

Recenze:
Kód: Vybrat vše
Druhý díl je mezistupeň, nedozvídáme se příliš nového, ani se nic neuzavírá, je to prostě jen pokračování rozběhnutého příběhu. První polovina působí pochmurně, oživení přichází až s Lucivarem, ale mnohem víc nás napíná Daemonova pouť za zdravým rozumem.

Jaenelle si musí ještě počkat na třetí stranu svého magického trojúhelníku a my čekáme netrpělivě spolu s ní na další osudy Královny říše Kaeleer.

Zdroj.

____________________________________________________________________________________________________________

Série: Černé drahokamy

Název knihy: Královna temnoty (Queen of the Darkness) 3. díl/3
Spisovatel: Anne Bishop
Rok vydání: 2010 (ČR)
Žánr: fantasy

Obrázek

Recenze:
Kód: Vybrat vše
Jak se od závěrečného dílu trilogie dá očekávat, příběh po chvíli štěstí, způsobené návratem ztraceného syna k rodině, graduje do závěrečné bitvy o všechno. Ve válce je dovoleno mnohé a zejména scény Sadistova šíleného řádění v Dorotheině vojenském táboře jsou hodně drsné. Na druhou stranu i ve válce si autorka neodpustila sentimentální odbočku se záchranou malé holčičky obrovským kocourem. Není mi úplně jasné, zda tyhle scény autorka staví do jednoho vyprávění schválně, aby v růžových pohádkových vodách o to více šokovala.

Do romantické fantasy mi připadají některé scény příliš tvrdé. Nevadilo by mi, kdyby takto bylo pojato celé vyprávění, ale působí to spíš jako výstřelky. Podobně používání vulgarismů. Občas mi to připadá, že čtu vyprávění pro dva typy čtenářů. Někdy bych neváhala knihu doporučit své  babičce, jak je to krásně poetické a růžové (scény Jeanelle/Damon), a pak následují pasáže, za které by se nemusel stydět autor krvavých hororů. Není to jen věc tohoto dílu, opakuje se to v celé trilogii.

Čtenáři předchozích dvou dílů by si přesto neměli nechat závěr trilogie ujít. Autorka píše stejně poutavě, vyhrává si především s dialogovými pasážemi, které zvládá výtečně. Drobné hádky a pošťuchování mezi ústřední čtveřicí příběh projasňují a odlehčují tak jinak ponurou atmosféru.

Pokud se vám první dva díl líbily stejně jako mně a máte pocit, že hlavní hrdiny nemůžete jen tak vymazat z paměti či srdce, vrhněte se na závěrečný díl trilogie a vězte, že autorka napsala už pět volných pokračování, odehrávajících se ve stejném světě lidu čisté krve, i když s jinými hlavními hrdiny.

Zdroj.

____________________________________________________________________________________________________________
"That you know my name, doesn't know that you know me!"

*Když píšu bez diakritiky, tak jsem tu přes mobil!
Uživatelský avatar
Romaine
úroveň 2.5
úroveň 2.5
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 292
Obrázky: 2
Pohlaví: Žena

Re: Doporučení - dobré knihy

Odeslatod kiri3 » 10 Lis 2011 14:27

Také ráda čtu, nejraději mám detektivky od M.H. Clarkové.
kiri3
nováček
 
Věrnost fóru:
Věrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóruVěrnost fóru
 
Příspěvky: 16
Pohlaví: Nespecifikováno


Zpět na Knihy, časopisy, noviny

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 anonymních uživatelů

cron