Ahoj-dobrý den..Vím,že toto píši jen proto,že se chci s ostatními podělit o svůj příběh.Kdo nechce at nečte,kdo chce at pokračuje.Nebudu rozebírat život od mého narození i když to také nebylo zrovna lehké,aspon ve zkratce,abyste měli představu-V šesti měsících mi zemřela maminka,srazil jí opilí řidič,potom jsem žila se ženou kterou si táta našel a ta mě bila,a nakonec se táta rozhodl odstěhovat se do Prahy kde začnem nový život..Od smrti mojí mámy silně pil a to se nikdy nezměnilo...Žila jsem relativně normální život,chodila jsem do školy,puberta trochu živější,potom střední,první lásky atd..nechci to rozebírat do podrobna,tak začnu tím s čím se chci svěřit.Jmenuji se Karolína Procházková v červnu mi bude 23 let,mám syna Matyáška,kterému je rok a půl......Že jsem těhotná jsem zjistila v září 2009,byla jsem z toho trochu mimo,ale jelikož jsem měla průměrně placenou práci a v tu dobu už 4 rokem stálého partnera,řekla jsem si-asi už přišel čas na rodinu.Můj přítel se jmenoval Petr,když zjistil,že jsem těhotná,tak okamžitě začal popírat,že je jeho otec a po měsíci,hádání,přemlouvání a obvinování jsme se rozešli.Cítila jsem,že dítě chci a jsem na něj připravená,moje rodina měla radost,v práci to také uvítali s milím nadšením a já jsem věřila,že vše zvládnu.V tu dobu jsem žila s babičkou a tátou.Babička mě od mých 5 let vychovávala a měla jsem jí velmi ráda.Bohužel v březnu 2010 nečekaně zemřela,před zraky mého táty-jejího syna.táta začal ještě víc pít a já si uvědomila,že odted budu na celou domácnost sama a ještě k tomu budu zanedlouho mít malé dítě.Petr se trochu umoudřil a řakl,že mi bude přispívat penězi na malého-v tu dobu už jsem věděla,že budu mít syna.Táta pořád velmi pil,ale slíbil,že až se malí narodí,už pít nebude...byla jsem na vše sama,tak jsem se hlavně soustředila na to že budu mít dítě a ostatní jsem se snažila přehlížet,nebo se s tím vyrovnat,babička mi velmi chyběla...byla velmi důležitou součástí mého života i chodu domácnosti,podíleli jsme se všichni tři na placení nájmu a všeho okolo..od uklízení,nakupování,po vaření atd..najednou jsem na to byla sama,táta v hospodě a já ještě v 9 měsíci dřela jak kůn.4.6.2010 se narodil Matyášek měl 49 cm a 3210g.V tu chvíli kdy mi ho položili na hrud jsem věděla,že je to nejkrásnější a,že ho nikdy neopustím,at se stane cokoliv.Starala jsem se o něj od prvního dne,v noci jsem k němu stávala,krmila ho,přebalovala a užívala si ho každým douškem..Petr mi od jeho narození nedal ani korunu a tak to trvá dodnes,u soudu se odvolává a k synovi se nehlásí.Táta samozřejmě pít nepřestal a ještě dostal exekuci na plat a zůstalo mu jen životní minimum,ani se mi to neobtěžoval říct..měsíce plynuli,Matyášek rostl a já se od něj nehnula ani na minutu.Na začátku roku 2010 jsem zjistila,že už nemáme uhrazené asi 3 nájmy,i když jsem tátovi peníze na nájem dávala neobtěžoval se ho platit a peníze radši propil,má veškerá snaha domluvit se s bytovým družstvem už byla marná..V srpnu jsem se s Matyáškem musela odstěhovat,byla jsem u setřenice,která ale neměla trpělivost s malím dítětem a řekla,že musíme odejít...dala mi jen tři dny.Bohužel nebyl nikdo kdo by mě i s malím dítětem vzal k sobě...má jediná možnost byla dát na vlastní žádost MOJE JEDINÉ DÍTĚ do klokánku..nikdy jsem od něj nebyla déle jak hodinu a ted mám udělat tohle?S touhle otázkou jsem usínala každou noc a přes vodopády slz jsem tomu nechtěla věřit.I přes veškerou snahu jsem to musela udělat,vzdát se půlky mě,je to můj syn,můj malí chlapeček,kterého nemůžu mít u sebe.Do klokánku jsem ho dala-musela jsem,zůstal by semnou na ulici a to jsem nemohla dopustit.Už je tam přes měsíc,jezdím za ním jak můžu,ale už se mi vzdaluje a pomalu na mě zapomíná..Vrátila jsem se zpátky do práce a snažím se ušetřit peníze na bydlení,poslala jsem spoustu žádostí o půjčku abych mohla zajistit byt a zaplatit pár nájmů napřed,ale vždy jsem narazila na podvodníky.Už to kolikrát mám chut vzdát,bydlím u kamaráda a jeho přítelkyně,spím na zemi a můj syn mi moc chybí,denně pro něj vypláču tisíce slz a kolikrát už to mám chut vzdát a vzít si život,ale vždy si vzpomenu na toho krásného chlapečka,který mě drží nad vodou.Můj otec se odstěhoval ke kamarádovi z hospody a žije si svůj svět,já ani jeho vnuk ho nezajímáme.Petr si našel novou přítelkyni a jeho syn ho nezajímá.A já??Celý dny a noci myslím na svého syna,trápím se,protože nemůžu být s ním,chodím do práce a snažím se našetřit..bojím se každého zítřka,kdy se může stát,že i já zůstanu na ulici,ale můj syn má kde být a má vše co potřebuje,jen mě ne...a já jsem přece jeho maminka,proč se mi tohle stalo?Nekradu,nefetuju,o syna jsem se stala vždy vzorně,nejsem zlá ani agresivní,svého syna miluju nadevše a bez něj nedokážu žít..proč mi život postavil takovou překážku?Stále se ptám co jsem udělala...ale odpověd nevím...